Historie

Původ a vznik

Dnešní penzion Berdina obýval v době vzniku tohoto stavení rod Veleckých. Od roku 1770 matriky dokládají, že chalupu dědil vždy nejstarší syn (většinou Antonín nebo Martin). Rodiny se živily zemědělstvím, k domu patřilo postupně až 2 ½ ha polností.

Roku 1919 si Antonín Velecký (1894–1967) vzal za manželku Bernardinu (říkalo se jí Berdina) a měl s ní zde 5 dětí (nejstarší Martin, 1921–2010).

Za života Berdiny se dům zvětšil o první přístavbu – chlévy a tzv. podvratí (vjezd do stavení za vraty).

K druhé přístavbě došlo po roce 1948, kdy si nejstarší syn Martin vzal Boženu (1924-2016), která do domu přinesla věno. Tehdejší úprava domu zůstala podnes – chlév, který se posunul, byl přestavěn na kuchyň, koupelnu a špajz. V roce 1967 byla navíc přistavěna komora s chlévem – tyto prostory nyní slouží jako krojová místnost. Do místností domu se vstupovalo zápražím, nikoliv verandou.

K jedinečnému charakteru domu přispívala svou dovedností Marie Velecká (1904–1997), která měla jako svobodná na domě právo dožití. Celý život se živila jako švadlena – šila kroje – fěrtúšky, jupky, spodničky...., nikdy však nevyšívala, protože to připadalo tradičně tzv. vyšívačkám.

Jak Berdina, tak i Marie chodily až do smrti výhradně v kroji (pouze ke konci života nosily propínací svetr s fěrtúškem nebo jupkou).

V domě (v komíně bývalé koupelny) se pálila slivovice a vařila povidla. Trnky, čili švestky totiž dozrávaly v blízkém humně za stodolou (vystavěnou v roce 1939).

Od roku 1948 sice dům vlastnili Martin a Božena Velečtí, ale zároveň tam bydleli jejich rodiče Antonín s Berdinou, některé neprovdané děti a teta Marie. Na konci života však manželé Velečtí zůstali úplně sami a předávají dům svému vnuku Pavlovi (po dceři) a jeho manželce. Dědictví domu ob jednu generaci tak změnilo i jméno majitelů.

Odkaz místa

Penzion nese odkaz žen, které ctily tradice a celý život chodily v kroji – jak ve svátečním, tak i v nedělním, všedním či pracovním.

Odkaz krojů, pálení slivovice a vše tradiční chce nová generace majitelů stavení v domě zachovat. Vytváří penzion a chce předávat styl života i odkaz předků dál.

“Ja jsem se nikdy s Berdinou ani Marií nepotkala. Minuli jsme se. Ale když byla na smrtelné posteli tetička Mara, tak manžel, aby ji potěšil (ona ho i vychovávala a měl k ní přátelský vztah) tak ji přinesl ukázat moji fotografii, protože jsme se znali jen 14 dní a chtěl ji potěšit, že má děvče. Tetička Mara se zadívala na moji fotografii a byla potěšena, že se jmenuji stejně jak ona a že i ráda šiji. Manžel jí o mně povyprávěl. Dokonce ani svým rodičům ještě tehdy nic neřekl. Za pár dní na to zemřela.”

Po tetičce zůstal šicí stroj, který je umístěn v krojové jizbě ...

“Při vyklizení chalupy jsme narazili na kufr, ve kterém byl kompletní kroj bánovský (kroj bánovský nosí tři obce, a to Suchá Loz, Bánov a Bystřice pod Lopeníkem). V Lozi se kroj nosil nejvíce. Bylo to dáno také příslušností k farnosti… Farnost měla společný kroj (tak to tady na východním Slovácku je). Kroj mne natolik zaujal, že jsem se rozhodla pokusit se ho ušít a rozhodla jsem se, že budu v kroji i chodit. Díky výstavě “Řemeslo jak vyšité” a i knihám pana Josefa Beneše (prvního ředitele Muzea JAK v Uh. Brodě), jsem se dostala do toho, jak to vypadalo na východním Slovácku na přelomu 40–50tých let a rozhodla jsem se, že do tohoto stylu dáme i chalupu a budeme předávat to, jak se tady žilo. Kroj jsem se naučila ušít a tím i vracím do chalupy to, co tam dříve bylo.

Šití bylo od dětství mým největším koníčkem. S jehlou se kamarádím od svých pěti let. Zdědila jsem to po svých prarodičích. Můj dědeček byl krejčí, šil obleky pro Baťu a zároveň pak po nějaké době šel a převzal rodinné hospodářství. Obě moje babičky také šily a jedna z nich právě uměla i krásně vyšívat, háčkovat. Mě šít nikdo neučil, vše jsem se naučila sama a postupně jsem se vypracovala. Zajímají mě různé styly šití, jak patchwork, oblečení, tak i šití krojů. Jednu dobu jsem vedla i kroužek šití.”